Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vsadím se, že po recenzi na novou desku GRAVE DIGGER toužilo mnoho zdejších čtenářů, a to v zásadě ze dvou důvodů. Jedni, aby mi mohli nadávat, že jsem takový nepodarek ohodnotil až příliš vysokým počtem bodů (i když poslední dobou jsem se v tomhle směru snažil, přísahám!), a druzí, aby mi mohli pro změnu nadávat, že jsem nedocenil hloubku aktuální produkce hrobníků, protože to „sice není nic moc, ale dá se to v pohodě poslouchat“.
Tak se totiž dají v zásadě definovat nejčastější reakce na nová alba německých vytrvalců z posledních zhruba patnácti let, které, když nic jiného, dokreslují, že u téhle kapely se s výjimkou klesající kvality už poměrně dlouho nic nemění. Jako když dlouhá léta chodíte do stejné práce, ráno odpíchnete, překlepete osmihodinovku, odpoledne odpíchnete a spěcháte domů věnovat se něčemu jinému. Někdy s větší chutí, někdy s menší, někdy v domnění, že práce je vám koníčkem, někdy zase naopak otráveni její existencí a nevyhnutelností.
GRAVE DIGGER tak v téhle práci (jež přestala být koníčkem už hodně, hodně dávno) vyrazili už po devatenácté do nahrávacího studia, aby zde nechali vzniknout klasickému řadovému albu (vím, ta čísla jsou už někdy matoucí, ale tentokráte jsem při výpočtech opakovaně došel k závěru, že „Fields Of Blood“ je zmíněnou nahrávkou číslo devatenáct). A překvapivě, po dlouhatánské době si zřejmě znovu řekli, do prkýnka, vždyť nás ten metal přece jenom občas baví!
Jinak totiž nelze rozumně vysvětlit fakt, že po těch létech dává jejich čerstvá produkce překvapivě jakýs takýs smysl, notabene, když se jedná už o podruhé nastavovanou skotskou kaši, která navazuje na jeden z nejhvězdnějších okamžiků jejich kariéry, a sice album „Tunes Of War“ (1996), a jeho směšnou karikaturu z dob pozdějších a podstatně mizernějších, tedy pomyslné druhé pokračování „The Clans Will Rise Again“ (2010).
Opravdu, přes všechny výtky, které by recenzent mohl k více než padesáti minutám alba mít, jako třeba vykrádání RUNNING WILD ať už v názvech skladeb („Lions Of The Sea“) či riffech („My Final Fight“) nebo pro změnu vykrádání bachovských klasik v sólech, když už i vykrádání sebe sama nefunguje („All For The Kingdom“), musím prostě konstatovat, že tohle skutečně (a zlehka, abych to zase nepřeháněl) zavání duchem starých dobrých hrobníků. Samozřejmě to hned není na královské fanfáry, ale nemůžu prostě přehlížet, že až na výjimky „Fields Of Blood“ nabízí překvapivou porci energie a slušných nápadů, které se dohromady skládají na velmi slušnou klasickou heavymetalovou kolekci.
Zkrátka a dobře, už předlouho jsem se u nového alba GRAVE DIGGER nebavil tak, jako právě teď u (už snad) posledního pokračování historek z Vysočiny. A že jsem je tedy stále po očku pozoroval, třebaže už to poslední dobou bylo spíše za trest než za cokoli jiného. Solidní tutovky jako „All For The Kingdom“, „Freedom“, „The Heart Of Scotland“, bezvadná balada „Thousand Tears“ anebo titulní hymnus, to je však něco, co si každý pamětník nejslavnějších časů kapely musí na její nové desce dozajista přát, a proto jsem i za ní rád, že se ještě jednou na skotská bojiště vrátila. Kéž jí podobný entuziasmus ještě chvíli vydrží.
Kdo by to byl řekl, že třetí výprava GRAVE DIGGER na skotská bojiště nechá s přehledem zapomenout na tu nešťastnou druhou a naopak zlehka připomene úspěch té první, nejslavnější.
1. The Clansman`s Journey
2. All For The Kingdom
3. Lions Of The Sea
4. Freedom
5. The Heart Of Scotland
6. Thousand Tears
7. Union Of The Crown
8. My Final Fight
9. Gathering Of The Clans
10. Barbarian
11. Fields Of Blood
12. Requiem For The Fallen
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.